Kousek alchymie nad knihou „Svlékl jsem bílý plášť“ od doktora Lebenharta.
Kniha se zaobírá homeopatií, oborem který si hraje na vědu. Já však
homeopatii považuji jednoznačně za magickou disciplínu, už jen to shánění
nedostupných čarodějnictvím zavánějících propriet, jako je sépiový pigment, síra a popel ze sopečných kráterů nebo mazlavina z rakovinných nádorů. V knize Svlékl jsem bílý plášť jsem však objevil fenomén, který mne nadchl a totiž autopatii. Tedy použití tělních tekutin jako základu pro ředění unikátního na míru šitého homeopatika. Sám pak za léčivý princip považuji příběh a informaci, člověk musí se svým tělem komunikovat, vyprávět mu, zaujmout jej.. a pak možná se dá do řeči i tělo. Vždyť i paní Song říkala: „Osvícení je proces těla, duše to má pořád.“
-
Kousek alchymie – autopathie
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Kousek alchymie – autopathie11.7.2017 / Příroda, Společnost, Zdraví -
Meč s mistrem Čenem Praha 2015
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Meč s mistrem Čenem Praha 2015Tags: vědomí
-
Čtenářský deník: Váchal_Magie hledání
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Čtenářský deník: Váchal_Magie hledání16.10.2015 / Poezie, Příroda, Psychologie, Společnost, Vědomí, ZdravíOpět mohu posloužit “Nedělní chvilkou poezie” tentokrát jde o zápis do čtenářského deníčku nad knihou Josef Váchal – Magie hledání. Tuto knížku jsem si pošetřil do období babího léta, přímo k nám do našeho velkého trnkového sadu, kde jsem v tu dobu chvíli sbíral trnky, chvíli kunčaftům organizoval samosběr a taky jsem pěkně v křesílku u ohniště pod širou oblohou vychutnával Váchalovu monografii. Nicméně, přesto že jsem to nenechal na větrné zimní úplňky a nečetl to u praskajícího krbu z dáli při tom slyšíc šílené vytí psů, kteří jako by člověku četli přes rameno, přesto se musím přiznat, že se mi Váchal naboural do snů. Naštěstí ne, že by mě Váchal se Satanem naháněli po nocích, ale stejně se mi do snů, řekl bych didakticky, nabouraly věci o kterých sice vím, ale bez snového koukání na ně bych se klidně minul. Ono by asi stačilo správným dýcháním odkrvit Váchalem rozhicovanou hlavu a meditačním stromovým stojem žangžuan si člověk nakloní nebesa i podsvětí, přesto jsem se rozhodl, že “překročení této knihy” pováchalovsku urychlím veřejným zápisem do čtenářského deníčku.. -
Čtenářův deníček: Vsuvka do Putování na západ, román na přidanou
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Čtenářův deníček: Vsuvka do Putování na západ, román na přidanou13.9.2015 / Humor, Poezie, Příroda, Psychologie, Společnost, VědomíPrávě jsem dočetl luxusní knihu “Vsuvka do Putování na západ: román na přidanou” a tak si říkám co bych se nepodělil o dojmy. Tato knížka je přesně tak ulítlá jak to mám rád. Autor ji umístil do již existujícího díla známého pod českým jménem Opičí král, kdy se hlavnímu hrdinovi mezi 61 a 62 dobrodružstvím pod vlivem démona Makrely přihodí mikrospánek ve kterém se mu uděje dalších 16 dobrodružství, která dala značně zabrat mojí obrazotvornosti a které mne velice pobavila. V letech kdy si v Evropě první astronomové začali šeptat cosi otáčení a obíhání ve vesmíru (tak nějak jinak než se píše v Bibli) čínský autor neváhá nechat démona Makrelu, aby si vytvořil svůj vlastní nový pobočný (paralelní) vesmír ve kterém by jeho pikle proti Velkému poutníku opičáku Sunovi nerušili žádní Buddhové ani jiné pozitivní nadpřirozené bytosti. Což se nepodařilo neboť Sunův přítel Liu Boqin našel okno kterým na přítele křičel nápovědy a když mazaný opičák po způsobu správných intelektuálů při řešení jako obvykle zklamal, tak nakonec Pán Práznoty přišel osobně opičáka v prázdnotě probudit, ten vstal a jak je jeho zvykem pěkně zčerstva správnou nohou. Velice mě poučila pasáž o sbírání se starověkého vojska, o jeho organizaci, o velkém úsilí za zjednání a udržení pořádku v armádě, pořádku který na pochodu ihned vezme za své a promění se v čím dál větší chaos, chaos vyvrcholí bitvou s nepřítelem ve které ne každý ví s kým a proč bojuje, aby na závěr prakticky všichni padli. Pobavili mě třeba “nebeští chodci” kutající díru do nebe kteří při tom shodili nebeskou bránu a jindy mě pobavil Opičák – světec rovný nebi, když se převtělil do podoby krásné ženy a pak musel odrážet milostné návrhy svého manžela. Poté na útěku před manželem pořád ještě v ženské podobě byl přepaden loupežníky, kteří když jej poznali jakmile přijal pravou podobu, začali se vzdávat a křičeli ať je pustí, že se polepší a už nikomu neublíží.. Opičák na ně křičel „Já vás pustím, ale vy nikoho nepustíte!” a nadělal z nich svojí železnou tyčí karbanátky. Opičákova neustálá snaha zjistit “co je pravé” nabývá v dnešní multimediální době netušené významy a tak nyní když se ke mně z médií protlačí nějaká srdceryvná zpráva jenom procedím mezi zuby „Zase Makrela jako prase..”