Spirála sdílení

Před lidskou záští
uchýlit se za štít
klidu a rozvahy.

To chce víc odvahy
než jak to vypadá.
Ať si to vykládá

ten vzteky bez sebe
jak uzná za vhodné.
Psovi kost neber.

Dloubni se do žeber
– prý do všeho vidí.
Však ani za plot ne.

Jen kolem boudy slídí..

Vlaštovky na drátě:
Jaro už opratě
snad pevně třímá.

Na plotě přou se vrabci:
Zima jen dřímá
a ještě zvedne hlavu.

Ti neposední rádci
slyší růst trávu asi
– vše mají v merku.

I na počasí měrku
pod křídlem nosí.
Z haluzí v kalužích

se prohlížejí kosi
a hlasitě se diví:
Už zase řeže dříví

– z komína kouří se.
Na římse sýkorky
humorné historky

si štěbetají s drozdy.
– Ale z té tříště
zase až příště.

Šumí tu na mě hvozdy..

Pod jednou střechou
všichni tu bydlíme.
Namísto dobrých vztahů

schody si mydlíme
a druhé berem na hůl.
Jen vlastní prospěch známe.

Závistí bledne ihned
kdo nemá zrovna výhled
– tak ať si nohu zláme

ten s okny do parku.
Myšince do párku
– do bytu štěnice.

Vidět ho křenit se..

Kde chybí skromnost
pokora okorá
a tam, kde strom rost

– teď holá pustina.
(a mám tu Puškina)
Svět rázem šediví.

Dost o té šedi ví
hrdina příběhu.
A ještě diví se

(máme tu Diviše)
proč, že i při běhu
on, hlavní postava

dál v rohu postává.
Já zase na mysli
mám ale poetu.

– (A už i Poe tu)..