Ahoj Přátelé
Kniha je uvedena slovy:
Jsme děti Země a hvězdné oblohy.
Patříme Zemi, půdě, místům a předkům, ale i slunečnému dni a vesmírné noci.
Země nás svazuje prací a zodpovědností, Slunce a hvězdy nás plní radostí a vábí do výšin.
Země s námi mluví jazykem vod stromů a míst. Nebe v nás zažíná jiskry porozumění.
Putujeme a učíme se – možná na poslední chvíli – rozumět jazyku země i oblohy, protože čas změn již klepe i na naše dveře.
Místa se přibližují, krása nás doprovází, stále přítomní předkové z hloubky svých pamětí vyprávějí, čím byli a kým se můžeme stát..
Václav Cílek o sobě údajně sám šíří, že už není takový upřímný jasnozřivý jurodivý chlapík, jako byl kdysi, nýbrž cynický mediální matador. S tímto lze sotva souhlasit, vždyť i popisek této knihy praví, že se ve skutečnosti autor soustřeďuje především na to, jak si v životě udržet radost a jak (pře)žít šťastně, a stane se tak dle Václava Cílka díky českým zahrádkám. Cílek se zabývá tématy, jako jsou útěcha květin, inteligence stromů a malá dobrodiní běžného světa, která vedou ke spokojenosti a štěstí. Odtud přechází do světa řeckých a indiánských mýtů, abychom si uvědomili důležitost vody a času v našem životě.
Toto mi připadá než co jiného, hlavně moudré. Václav Cílek překlenul oblouk od oblíbence “mediálních podvodných struktur” a “havlovského laureáta” až v nekorektního intelektuála, do kterého si typicky šťournul televizní literární týdeník ASAP hláškou “Cílkovitá slátanina” a to prostě proto, že si Václav Cílek stejně jako značná (bohužel hlavně mimopražská) část obyvatelstva, chce na věci přicházet sama, mít svobodu říkat své názory nahlas, nechat je obstát v kontaktu s realitou a v soutěži s jinými názory – rozhodně se tedy neptat donucovatelů “politické korektnosti”: “Můžu si, abych nenarazil, myslet a říkat tohle??” “Můžu se veřejně přátelit i s profláknutým nemilovaným XY?” Nová média jako facebook, byla původně důvodně podezírána z toho, že nám kradou soukromí, což se stalo, na druhou stranu nás vychovávají k drsňáckému postoji “Já zde plným jménem ten a ten říkám neanonymně, že si vahou svojí osobnosti stojím za tím a za tímhle, a vy kdo mě znáte víte co to znamená..” což u našich 20. stoletím vyděšených předků nebývalo zvykem.
Pokud jde o Cílkovy knihy, pak mi byly velice k užitku, Makom a Krajiny vnitřní a vnější mé naučily lépe se rozhlížet, Borgesův svět podtrhl radost z četby, Trpaslíci mě učí naslouchání, Kniha o krajinách a dracích láká k bezcílným vycházkám, jízdě vlakem a k svobodnému přemýšlení.
Názor Václava Cílka, že nás zachrání zahrádky je mi velice sympatický. Zahrádka je osobitý a osobní drahokam ve kterém se potkává spousta překvapivě různorodých vlivů. Stejně jako doktor Sádlo jsem už dávno přesvědčen, že příroda není jenom nějaká potěmkinská vesnice kdesi v rezervaci, ale v podstatě všechno, ať město, pole, vepřín, zahrádka, nebo ta rezervace, jsou to jenom různé tváře přírody. Pochopil jsem to při vodáckých výpravách po největší české zahrádce, tedy na třeboňské Lužnici, když jsem viděl, že o člověkem rafinovaně zrežírované krajině nelze ani náhodou říci, že to není parádní příroda. Moravská zahrádka (v Čechách jsem zahrady cítil trochu jinak) je nejen rafinovanou přírodní pohádkou, zrcadlem přírodních dějů, ale je bylinkami kulturně jasně spojena se suchým a horkým středomořím, výpěstky zároveň i se zahrádkářovou kuchyní a jelikož “láska prochází žaludkem”, hned se nabízí spojení s poezií (Při prvním našem kulinárním Labůžu se ke každému z mnoha jídelních chodů servírovalo patřičné víno ale i recitovala vhodná báseň) takže je zde jasná souvislost i s ostatními rozkošemi duševními.
Mít, někde mít svůj kout, tak víc mě nenajdou
v něm nechám týdny plout a mí známí nepřijdou.
Mít, někde mít svůj kout s krásnou vyhlídkou
z ní vidět žití proud a snad růži nad zídkou.
Sem smí jenom to nejlepší já a spoustu starostí nechat venku..
Zde, nestihnou mě špatné zprávy, tu je smutek hřích
Práce na zahrádce, člověka nejen očišťuje, ale dává mu možnost v něčem reálném otisknout svoji osobitost, prospektoři New Age propašovali do zahrádkaření i leccos z toho, co našim předkům vůbec nepřišlo na mysl, třeba takové meditační bylinkové lehátko, nebo “zenová europaleta” (o níž letos uvažuju) by staříčkům rozhodně nepřišla na mysl, ti zase používali polí a zahrad i jako soutěžního bojiště, kde nemilosrdně soutěžili sousedé, kdo má pěkněji udělanou zahradu, poorané pole, okopáno, vyjednoceno, ohrnutý sníh kolem stavení. Moje permakultura by je asi přivedla k záchvatu. Dále pak je ohromně poetické využívat toho co na zahrádce vyrostlo. Při léčení svého diabetem pochroumaného těla každodenně vstupuji do svého “jedlého lesa” a dobře vím, kde mi v tom chaosu co roste, jaká zelenina, bylinka, jedlý plevel.. Trhám ty poklady do misky a denně si extrahuju a požívám ty svoje “homunkuly”. Prostě zažívat i pocity hraboše.
Se zahradou mám spoustu zajímavých vzpomínek. Jednou kdysi jsme šli s kosami vedeni Tatikem cosi řešit a soused Australan na nás přes plot radostně volal, že mu čímsi připomínáme sveřepé skotské farmáře, tak jak je poznal v Austrálii. Nebo mě napadá, slavná “motyková diskuze “na konci řádku””, Tatik: „Dneska jsem ti v řádku skoro stíhal..”, Staříček: „Hm hm, šel jsem včíl dvouma řádkama.”
Takže si myslím, že pokud se třeba stane něco s naftou a na poli budou muset začít makat rukama lidi, a na ta pole budou lidé společně chodit, zpívat si, vést v hospodě nad pivem vínem či slivovicou řeči o pěstování, chovu a zpeněžování úrody, pak se venkov zregeneruje, než bys řekl švec. Nemá to jenom samá pozitiva, lidé žijící na půdě mají tradiční odpor ke všemu cizorodému, taky k neukotveným nomádům – kdo nemusí za svá slova a činy ručit proto, protože tu zítra nebude – tu nemusí být už dnes, říká selská logika. Ta nejněžnější osůbka co by mouše neublížila, samurajsky přesekne motykou krtka bez zaváhání, takže na venkově panuje jistá “ozbrojenost”. Venkované nemají rádi přespolní a jejich svět končí hned za vesnicí. Bylinkářka jež to přežene se snadno může stát obětí rozlíceného tmářského davu..
Takže počkáme a uvidíme.
Spirála – iPhone a iPad