V rámci sympózia 2017 jsem v rámci večerní zábavy přednesl hodinku poezie na téma “Žít, abych mohl vyprávět” Co je zajímavé, Vít mě opravil, abych nepoužíval drsné a fekální stati, nýbrž abych se stal více kulturním. V tomto jsem vycházel ze svých vzorů jako byli Hašek, Hrabal, nebo Váchal, kteří považovali moderního člověka, za člověka zcela poraženého a tak se svými díly vzchopovali k poslednímu obranému úderu, to jest, vyslovit celou pravdu nahlas drsně a bez kudrlinek. Moderní člověk je poražen, nemá své přirozené prostředí, nedokáže si sám vypěstovat svoje živobytí, ale je odkázán na milost obchodníkům, kdejaký mocipán jej může zabít stisknutím tlačítka, může jej poslat pod kulomety, člověk může být odvezen do nemocnice kde přijde o poslední zdání důstojnosti a kde může být kvůli kšeftu zcela legálně zabit. To je pravda. Koho ale dnes zajímá např. pravda Babičky od Boženy Němcové? Tři sta let – je to dneska pasé, ale kultura této knížky žije dál. Takže se postupně přikláním k Vítovi, kultura je důležitější než pravda.
Pravda omlouvá, ale kultura pomáhá žít.
Kousek alchymie nad knihou „Svlékl jsem bílý plášť“ od doktora Lebenharta.
Kniha se zaobírá homeopatií, oborem který si hraje na vědu. Já však
homeopatii považuji jednoznačně za magickou disciplínu, už jen to shánění
nedostupných čarodějnictvím zavánějících propriet, jako je sépiový pigment, síra a popel ze sopečných kráterů nebo mazlavina z rakovinných nádorů. V knize Svlékl jsem bílý plášť jsem však objevil fenomén, který mne nadchl a totiž autopatii. Tedy použití tělních tekutin jako základu pro ředění unikátního na míru šitého homeopatika. Sám pak za léčivý princip považuji příběh a informaci, člověk musí se svým tělem komunikovat, vyprávět mu, zaujmout jej.. a pak možná se dá do řeči i tělo. Vždyť i paní Song říkala: „Osvícení je proces těla, duše to má pořád.“
Spirála – iPhone a iPad